Džamilizace společnosti a dvě cesty do pekel

Žijeme ve šťastné době. Je nám přáno zažívat svobodu v míře, kterou tato společnost dosud nepoznala. 

Dnes prožívanou míru svobody nepřineslo ani velmi liberální období konce starého mocnářství (cca 1868 až 1914), přinášející dosud nebývalou volnost měšťanské společnosti. A ani demokratickými mýty opředené časy první republiky nedávaly srovnatelný prostor té svobodě individua, která je nám dnes dána. 

Každá společnost omezuje své občany (v horším případě poddané) legislativně, tedy zákony, které definují minimální, represí chráněný rozsah morálky. Kromě tohoto morálního minima staví každá společnost před jednotlivce rovněž další omezení, která sice nejsou právně kodifikována, ale jsou vnímána společností jako určitý morální úzus, jehož překročení nevede k trestnímu postihu, ale k ostrakizaci jedince v rámci společnosti. 

Současná společnost legislativně otevírá jedinci prostor minimálně srovnatelný s předchozími, liberálními etapami jejího fungování a současně minimalizuje rozsah nepsaných pravidel, která fakticky dále omezují svobodu individua. 

Minimalismus nepsaných morálních pravidel má zajisté i svou odvrácenou tvář. Otevírá nebývalý prostor i jedincům, kteří neakceptují zásadu, že má svoboda končí tam, kde začíná špička sousedovi brady. Vše má své zápory, nicméně možná nám nebude ani dán čas vyrovnat se zápory stávajícího stavu. 

Evropu obchází strašidlo, strašidlo politické korektnosti. S tímto strašidlem přicházejí idealisté vyznávající víru v dobro sociálního inženýrství na jedné straně a individua připravená hmotně a mocensky těžit ze vzdouvající se módní vlny na straně druhé. 

Ti první jsou vedeni upřímnou snahou zajistit „znevýhodněným menšinám“ dosažení rovných příležitostí. Za ideální nástroj k dosažení svých cílů považují pozitivní diskriminaci a kvóty (např. žen v politice). K účinnému zavedení svých nástrojů potřebují ovládnou stát, jako monopolního vlastníka prostředků donucení. 

Pokud se jim to podaří, vznikne zajisté politicky korektní a je své podstatě totalitní společnost, nuceně vyznávající jednu ideologii. 

Nezpochybňuji upřímnost těchto vyznavačů do absurdna zplanělých ideálů lidských a občanských práv, jen chci podotknout, že své ideály upřímně vyznávali strůjci mnohých společenských katastrof, včetně budovatelů komunistické, či korporativistické společnosti. 

Ti druzí vytvářejí družení, nadace a neziskové společnosti, aby se následně postavili do fronty na granty rozdělované státem a pořídili si tak dobrou živnost. V jejich upřímnost nevěřím.  

Jako příklad mne napadá organizace Transparency international, které se před několika lety náhle objevila i v Čechách. Její představitelé nám pravili, že jsme všichni zkorumpovaní (tak trochu je mi záhadou snadnost, se kterou je akceptovala média), a oni že jsou jediní spravedliví a budou na nás dále dozírat. Následně se postavili do fronty na svůj díl grantového koláče a když ho dostali, ukázalo se po nějaké době, že ho nejsou mocni vyúčtovat. Možná to bylo jen drobné administrativní opomenutí, ale jediným spravedlivým by se to stát nemělo. 

Ideologii politické korektnosti se již i v našich poměrech dostalo náležitého politického zakotvení po té, co řízením problematiky byla pověřena ministryně bez portfeje Džamila Stehlíková. Je pravda, že spíše než ikonou hnutí za rovné příležitosti se tato členka vlády stala její karikaturou. Je prostě těžké hlásat ohnivé ideály ve skeptické společnosti. Smích ale není na místě, neboť snaha o manipulaci společnosti „správným“ směrem skutečně ze Strakovy akademie vychází a má oporu v obdobně naladěných strukturách Evropské unie. 

Je celkem jasné, že pozitivní diskriminace někoho je faktickou diskriminací jiných. Je rovněž jasné, že kvóty pro někoho jsou v lepším případě omezením někoho jiného, v horším případě (tam, kde by měly být uplatňovány vůči nestátním společnostem) jsou zasahováním do cizích vlastnických práv. 

Je smutné, že na sílu a moc propagovaná ideologie politické korektnosti diskredituje velmi závažnou problematiku podpory těm, kterým je opravdu třeba vytvářet podmínky pro bezproblémové fungování ve většinové společnosti (např. tělesně a smyslově postiženým). 

Je jisté, že každý tlak dříve či později vybudí reakci, obzvlášť pokud zasáhne nějakou citlivou problematiku. Tou je v našich podmínkách třeba pozitivní diskriminace sociálně nepřizpůsobivých skupin. Lidé jako paní ministryně připravují cestu k politickému vlivu (možná i moci) uskupením, která se historicky vyznačovala černými, či hnědými košilemi a dnes je často jejich znakem vyholená hlava. Až se v politickém estabišmentu objeví jejich představitelé, nebudou na sobě mít ani košile v charakteristické barvě, ani specifické účesy. Budou to lidé vzdělaní a oddaní určitým idejím. Konečně jako ti, kteří jim dnes dláždí cestu. 

Jsou před námi dvě cesty, obě vedou do pekel. Ještě pořád jsme ale občané a máme sice malou, ale existující možnost výběru, po které z nich chceme jít – chceme-li vůbec jít. 

Občané zdravého rozumu spojte se!